Strach

23.03.2021


Tomáš je můj dlouhodobý klient. 

Setkáváme se většinou ve chvílích, kdy se mu v životě daří hůř.
Je mu přes padesát, ale pořád si drží  životní optimismus a víru, že i když je to teď těžké, určitě bude líp.

Nyní je v rozvodovém řízení, ale rozvod probíhá poklidně, oba manželé se domluvili a shodli na tom, že se rozejít chtějí, domluvili se i na podmínkách rozchodu, na dělení majetku.

Děti mají dospělé a žijí už se svými partnery mimo původní domov.
Takže na povrchu vypadá vše v pořádku.

Ale Tomáš se tak necítí.
Nemá chuť do života, nebaví ho jeho koníčky, cítí se hodně unaven, ale nejvíce ho sužuje bezdůvodný strach a úzkosti, které ho budí i v noci a nenechávají ho spát.



Jeho samotného tento stav udivuje, protože se takový nezná.

Chce s tím něco udělat. Ví, že v současném životě nemá důvod, aby se tak cítil. Chce tomu porozumět.

Začneme pracovat.

Tomáš si najde místo v křesle, pohodlně se uvelebí. Upravíme okolí, aby se cítil dobře - zatemníme okno, přikryju ho dekou.

Navádím jeho pozornost na tělo, aby si ho více všiml. Vedu ho k tomu, aby našel místa v těle kde cítí dobrý pocit, klid, teplo, bezpečí, jistotu nebo něco podobného.

Moc se mu to nedaří, stále se mu vkrádají myšlenky, ruší ho, nemůže se uklidnit. Vedu ho k tomu, aby myšlenky nechal přicházet, ale zároveň i odcházet.  Aby se stal pozorovatelem vlastního těla.

Vedu Tomáše zpátky k jeho tělu a k tomu, kde na těle cítí příjemná místa.

Konečně se začíná trochu zklidńovat a nachází pocit klidu a tepla v rukou.

Zůstává pozorností v těchto místech a vnímá tento příjemný pocit.

Stále více se uklidňuje.

Ptám se ho, zda by mohl v těle vnímat i jiná místa, případně místa, kde cítí nějaké nepříjemné pocity.


Po chvíli ticha říká, že vnímá tlak na hrudi.

Stále ho vedu k tomu, aby tyto pocity jen pozoroval a nesnažil se tomu, co se děje na těle rozumět.

Můj komentář :

Vnímám u Tomáše tlak samého na sebe a netrpělivost. Přišel s tím, že tomu hned potřebuje rozumět. Chce od sebe okamžitý výkon.

Tím se ale sám přivádí do tlaku a jeho nervový systém se cítí v ohrožení a není schopen najít možná zablokovaná místa.

Většinou se snažíme všemu co se kolem nás děje rozumět, chceme to pochopit.

Ale tím vlastně bráníme přirozené schopnosti těla léčit samo sebe.


Když dokážeme vypnout " myslící mozek " a staneme se jen pozorovateli svého těla, tak se vytváří prostor pro uzdravování.



Tlak na hrudi se zvětšuje.

Stále ujišťuji Tomáše, že se stačí na to, co se děje, se jen " dívat ".

Necháváme všemu čas.

Po chvíli se u Tomáše objevují i silné pocity strachu a úzkosti, které zná z poslední doby.

Necháváme projevit tyto pocity v plné své síle. Ujišťuji ho, že to jsou staré pocity, které je potřeba otevřít a nechat odejít.


Můj komentář :


Při terapii se otevírají staré, nezpracované pocity, které do této chvíle zatěžovaly nervový systém.

Člověk vnímá tyto emoce, ale nemá k nim žádné vysvětlení, nevztahují se k současné prožívané chvíli a mohou být velmi intenzivní.

Jsou to pocity, které patřily k jiným situacím a člověk je nemohl v tu danou chvíli prožít a tím pádem zůstaly uvězněny v jeho těle.


Za chvíli se intenzita pocitu strachu a úzkosti začíná zmenšovat.

Tlak na hrudi je také o něco menší.

Klid a teplo v rukou je stále. Tomáš u nich zůstává svou pozorností a chvíli ho tam nechávám   " odpočinout " .

Opět se vracíme k hrudi a zaměřujeme na ni pozornost. Stále je tam mírný pocit tlaku. Tomáš  tento tlak jen pozoruje.

Po chvílí se opět objevuje úzkost, ale zároveň s ní přichází i lítost a smutek.

Ptám se jestli Tomáš vnímá ještě něco dalšího a on odpovídá, že se vidí jako malý kluk, který všechny tyto pocity zažívá. Také dochází k tomu, že tomu klukovi je asi tak šest let a uvědomuje si, že v jeho šesti letech se jeho rodiče rozváděli. Cítí velkou úzkost a beznaděj a neví si s tím rady.

Opět mu připomínám, že tyto pocity jsou staré, a že je třeba nechat je projevit.

Celý proces zpomaluju. Pomalu dochází k uklidnění a Tomáš cítí velkou úlevu.


Můj komentář :


Při terapii se může stát, že se zablokované pocity a emoce začnou vyplavovat rychle a mohou klienta zahltit. V těchto chvílích ho vedu zpět na místa, kde se cítí dobře a v těchto pocitech se klient znovu zotaví.

Můj komentář :

Když si zařadíme prožívané emoce k té správné staré situaci, při které vznikly, dochází u klienta k velké úlevě, protože vědomě porozuměl tomu, co se v něm děje a pochopil, že v tuto danou chvíli mu tuto staré ohrožení nehrozí.
Tyto traumatické emoce patřily k tomu šestiletému klukovi, který si s tím nevěděl rady.
Po takovém prožitkovém zpracování emocí se už tyto staré pocity v běžném prožívání života nevracejí. 

Celou terapii vedeme k závěru, už si jen povídáme a necháváme prožitek usadit.

Když se s Tomášem loučím, opět vidím v jeho očích tu známou jiskru, která k němu patří.